Zde je příspěvek Václava Cílka, týkající se významu půdy a její degradace uvedený do souvislosti s historickými událostmi. Článek byl zdarma poskytnut autorem. Čtvrtá punská válka Před několika lety začala Čína a další státy jako Saudská Arábie a další státy skupovat zemědělskou půdu v zahraničí. Před třemi lety se Evropská unie začala zabývat potravinovou bezpečností, přestože do té měla spíš potíže s evropskými přebytky. Ve většině arabských států propukaly lidové bouře, jejichž důležitou příčinou byly rostoucí ceny potravin. Studie ukázaly, že svět v roce 2030 bude potřebovat o třetinu víc potravin než dnes, ale že produktivita zemědělství roste ročně jen o 1,1 %. Co se děje s tak běžnou a téměř opovrhovanou věcí jako je půda?Zkusme se nad touto záležitostí zamyslet z pohledu Kartága jako místa, které bylo svědkem nejenom své vlastní zkázy, ale i válek o přístup k ložiskům stříbra a cínu a zejména zemědělské půdy.Místo po místu projíždíme města a přístavy, které hrály nějakou roli v punských válkách, ale zajíždíme i do tuniského vnitrozemí kolem dnešního města Dougga, kde svoji říši budoval římský spojenec král Masinissa. Podobně jako kdysi senátor Cato jsme překvapeni hlubokými úrodnými sprašovými půdami a rozvinutým zemědělstvím, ale i současné Tunisku patří mezi největší světové exportéry olivového oleje a datlí. Snad neuškodí, když připomenu, že punské války byly tři, trvaly skoro 130 let a odehrávaly se v druhém a třetím století před Kristem. Máme je v paměti nejenom jako souboj dvou supervelmocí antického světa – Kartága a Říma, ale zejména jako hrdinský příběh dvou velkých vojevůdců – Hannibala a Scipia. Když však uvážíme, že kartaginská oblast dodávala Římanům společně s deltou Nilu skoro dvě třetiny importovaného obilí, začneme punské války vnímat jako klasický a v dějinách se neustále opakující příběh války o zdroje. Nevyprávíme o minulosti, ale hrajeme na současnou strunu.První punská válka byla o Sicílii, druhá začala slavným Hannibalovým přechodem přes Alpy a jednalo se v ní o bytí a nebytí samotného Říma a třetí punská válka skončila úplným zničením a prokletím Kartága. Kartágo tehdy dopadlo podobně jako Berlín za druhé světové války, po krátké době z iniciativy Římanů povstalo z popela a stalo se po Římu a Alexandrii možná třetím největším městem impéria, ve kterém jak uvádí – možná nadneseně Strabón – žilo 700 tisíc obyvatel. Z hlediska potravinové bezpečnosti impéria je nutné uvést, že Sicílie byla významným obilným exportérem a že obě velká města Kartágo a Alexandrie byly branou k největším zdrojům potravin tehdejšího světa. Významnou roli sehrála i cena dálkového obchodu, protože transportní náklady na cestu lodí z jakéhokoliv přístavu ve Středozemním moři do Ostie u Říma byly lacinější než náklady na 200 km transportu po silnici. Z potravinového hlediska bylo proto strategicky skoro důležitější ovládnout poměrně malou kartaginskou oblast než celou Galii zaalpskou.Kartaginci potomci Féničanů, bojovná a obchodně zdatná směsice semitských, chetitských a afrických etnik, navíc řídili obchod s Cínovými ostrovy, tedy s dnešní Anglií a velice bohaté stříbrné doly v jižním Španělsku. Kartaginci po sobě nezanechali žádnou zářivou vysokou kulturu jako třeba Řekové, ale zdokonalili obchodní a vojenské loďstvo, prosadili systém mezinárodních obchodních smluv a hlavně po Středomoří roznesli znalost písma moderního typu. Původní písemné soustavy jako třeba u Egypťanů měly výrazně náboženský charakter a obsahovaly stovky znaků, zatímco abecedy odvozené od Féničanů si vystačily se zhruba třiceti znaky, které se daly snadno naučit a vyžít k inventarizačním záznamům a účtům. Kartagince a obecně Féničany tak můžeme popsat jako civilizaci, která kladla velký důraz na komodity, dálkový transport a informační technologie. Války vedené pomocí najatých žoldnéřů vnímali jako druh podnikání.Proti nim stálo rozrůstající se římské impérium, které ve srovnání s jinými obcemi té doby bylo lépe organizované, umělo válčit a navíc je spojovala dlouhodobá vize dalšího rozvoje a přes veškeré výhrady i staré sdílené hodnoty jako je čestnost, skromnost a oddanost Římu. Dodnes jsme překvapeni, jak byl římský svět, který v době svého rozkvětu pokrýval 3,5 milionů čtverečních kilometrů a měl 50 milionů obyvatel, i přes velkou regionální různost propojený a uniformní. Součástí římské imperiální vize byl jednotný zemědělský a daňový systém a zejména urbanizace. Ta umožňovala soustředění moci a lepší kontrolu významných občanů a potencionálních rebelů než rozptýlené osady. Mimořádná pozornost byla věnována rozvoji dopravní infrastruktury.Bez těchto vymožeností by se Řím totiž rychle dostal do pasti vnitřních konfliktů. Hranice impéria byla čím dál delší a vzdálenější, počet vojáků větší a náklady na státní aparát tak neustále rostly. Magistráty si navíc potrpěly na zbytečně okázalé stavby, jako bylo Koloseum, jehož běžný provoz spolykal obrovské finance. Ve městě rostl počet chudých a částečně zaměstnaných obyvatel, kterým bylo nutné rozdělovat sociální dávky ve formě obilí a příjemností jako byly hry. Dnes má podobnou roli sport a televize. Pokud by politická reprezentace nedokázala zajistit obilí, město by zachvátila vzpoura. Římané, i kdyby si sebevíc přáli mír a klidné sousedství, tak byli nuceni k expanzi, k pohlcování dalších a dalších zemí, protože samotná údržba země byla stále nákladnější. Myslím, že v současném světě se v podobné situaci nedobrovolně ocitá Čína, která se sice prohlašuje za stát, který nikdy neprováděl expanzivní politiku, ale zároveň je velice pragmatická a ví, že jejím obyvatelům jedna Čína nemůže stačit. Podobně by ani Římané nevyžili ze zdrojů samotné Itálie.Eroze půdy jako civilizační prvekEroze půdy pomohla vytvořit evropskou civilizaci a doufejme, že ji nezahubí. Již Platón si stěžuje na erozi půdy. V dobách častých válek nebyly totiž udržovány systémy terasových polí. Zimní deště půdy spláchly a na místech, kde se dřív pěstovalo obilí, se dařilo jen plodinám s dlouhými kořeny, které dosáhly k hladině podzemní vody. Řekové proto měli nadbytek vína a olivového oleje a nedostatek obilí. To je nutilo exportovat přebytky a dovážet obilí. Zakládali kolonie a se zbožím vyváželi i kulturu, divadlo a bohy. Nevíme, co by dělali, kdyby měli dost úrodné půdy, ale řekl bych, že by seděli doma, pili víno, zpívali heroické zpěvy, občas vyrazili do divadla nebo na sportovní hry a mezitím se s velkou chutí svářili. Řím šel jinou cestou. Zpočátku válčil o vlastní bytí, pak o bezpečnost a nakonec o zdroje. V průběhu tohoto staletí trvajícího zápasu neustále přirůstal jako letokruhy stromu. Jeho staré sídelní oblasti trpěly vyčerpáním a ztrátou půdy. Počet městských obyvatel rostl a bylo zapotřebí stále víc vojáků. S větší rozlohou impéria narůstaly transakční náklady a začaly se citelně projevovat environmentální problémy. Jako příklad můžeme uvést přístav Utica, který se při poslední punské válce postavil na stranu Římanů a měl se stát nástupcem zavrženého Kartága. Jenže nedaleko města tekla tehdy vodnatá řeka Bagrada, dnešní Medžerda, v jejímž povodí ležela významná zemědělská oblast. Římané potřebovali potraviny, chtěli je hned a v co největším množství. Vykáceli lesy, pole zasahovala mnohem výš do hor. Eroze začala zaplňovat záliv a moře ustoupilo o celých 7 km! Podobné problémy se projevovaly v Malé Asii a prakticky všude na plochém středozemním pobřeží. Následkem eroze půdy a zanesení okolních přístavů byli Římané nuceni obnovit Kartágo, které leželo na poměrně strmém poloostrově obklopeném hlubším mořem. Mezi 3. stoletím a naší éry a současností zde přibylo nějakých 230 čtverečních kilometrů močálovité, ale dnes již většinou obdělávatelné půdy, kterou však zvýšení mořské hladiny může během příštího století opět pohltit. Důležitou lekcí pro současnost je to, že rostoucí hlad po obilí nevedl ke zvýšené péči o půdu, ale právě naopak honba za zisky a mezinárodní obchod přivodily intenzivní půdní erozi a celou oblast degradovaly.Římský senátor Cato se do historie zapsal výrokem, že Kartágo musí být zničeno. Na první pohled to vypadá jako projev římské nesmlouvavosti či nenávisti, ale mnohem spíš se jednalo o realistické, dnes bychom řekli pragmatické posouzení situace. Cato byl jednak zemědělským odborníkem, který sepsal knihu o správném hospodaření, jednak jako statkář byl vůdcem uskupení, které bychom dnes nazvali agrární stranou. Jeho rétorika přitvrdila po návštěvě kartaginské oblasti, kdy si uvědomil, jaký význam může mít zdejší obilí pro potravinovou bezpečnost Říma. Obilí dozrávalo dvakrát do roka a úroda dosahovala asi až tunu z hektaru.I malá, dnes zapomenutá města stavěly velké lázně a obrovské amfiteátry. Rozvinula se řemesla i nové umělecké směry, jakým byla výroba mozaik. Akvadukt vedoucí vodu do Kartága byl delší než přivaděč Želivka. V prvních křesťanských stoletích měla země jednu z nejlépe vyvinutých sítí klášterů a zdálo se, že může opět a to i na duchovním poli soutěžit se samotným Římem.Nejspíš to nebyli ani Vandalové, ani muslimové, ale klimatické změny, zejména dvě vlny aridizace, které po roce 500 a pak po roce 1000 vedly v erozí postižené zemi k částečnému úpadku zemědělství. Dnes Tunisko představuje jednu z nejstabilnějších a nejslušnějších arabských zemí, která má právě díky potravinové výrobě dobrou šanci do budoucnosti, i když bych řekl, že se již zadělává k druhému kolu revoluce. Platy jsou nízké a ceny potravin rostou jako všude ve světě. Je to globalizační proces, který mohou vlády jenom zmírnit, ale ne zastavit. Něco již vane ve vzduchu. Na mnoha místech vidíte portréty Che Guevery, který se stal ikonou sociálních revolucí. V malém městě v tuniském vnitrozemí pozorujeme hlučné asi osmileté až desetileté chlapce. Našli starý transparent a teď si hrají na demonstraci a volají po odstoupení vlády! Co budou dělat až jim bude dvacet?Co se děje s cenami potravin ?V letech 2000 až 2012 se většina potravinových komodit dostala asi na 260% původních cen. Jak je možné, že takto velký nárůst jsme v Evropě příliš nepozorovali? Představte si situaci, kdy rodina dejme tomu v Egyptě vydává na potraviny dvě třetiny svých příjmů. Cena mouky přitom tvoří podstatnou část ceny chleba. Zdražení mouky na dvojnásobek pak stačí k tomu, aby uvrhlo polovinu populace do vážných problémů. V Evropě naproti tomu dáme za potraviny dejme tomu pětinu svých příjmů, ale také cena mouky tvoří jen dejme tomu 20% ceny chleba – zbytek spolyká výroba a distribuce. Zdražení mouky na dvojnásobek, se však neprojeví tak, že by cena výrobku vzrostla o 20%, protože konkurence stlačí ceny. Dvojnásobná cena mouky se tak v rozvinutých zemích nemusí projevit na cenách pečiva nijak výrazně.Jenže mohou nastat dvě nebezpečné situace. Tou první je panika v okamžiku, kdy následkem stále citelnějších klimatických změn je úroda menší a trhy spekulují na další růst cen potravin. Představme si očekávatelnou a docela pravděpodobnou kombinaci sucha v jihovýchodní Asii a cen rýže. Na mezinárodních trzích se obchoduje jenom se 7% úrody, protože většina producentů rýže jsou zároveň jejími spotřebiteli. Neklid na trzích způsobí přestřelení cen rýže. Technologicky je možné zaměnit rýžovou a pšeničnou mouku, takže rýžová krize se během dvou, tří měsíců přelije k producentům obilí. My ji nejspíš zvládneme, ale Egypt, kde na dovozu potravin závisí skoro 40 milionů lidí, už ne. Vzroste sociální napětí a začne hledání obětního beránka či společného nepřítele. V Egyptě to typicky to budou buď křesťané nebo stát Izrael. Ale i západ čelící stále větší vnitřní opozici bude mít tendenci reagovat hystericky. Výsledkem bude chaos na pokračování, ale to je jen lepší varianta toho, kdyby - podobně jako kdysi mezi Kartágem a Římem - vzniklo rázné a nekompromisní soupeření mezi Čínou a USA o energetické a potravinové zdroje.Druhým nebezpečím jsou rostoucí ceny energií, které podraží zemědělskou produkci, výrobu i dopravu potravin. Podle, myslím, poměrně důvěryhodné analýzy Barclays se může cena ropy koncem této dekády pohybovat kolem 180 dolarů za barel, takže je nutné se obávat souběhu rostoucích cen potravina energií a to opět v kombinaci se zvyšujícím se množstvím lidí a méně předvídatelným klimatem. Za této situace se péče o správný energetický mix, o půdu a vodu stává nikoliv způsobem, jak ušetřit nějaké peníze, ale prostředkem jak minimalizovat nebezpečí čtvrté punské války. Vše nasvědčuje tomu, že se stále víc přesouváme do světa, ve kterém degradace půdy, špatně nastavená energetická koncepce či netěsnící vodní potrubí stává větším nepřítelem než tanky a letadla nepřítele. Čtvrtá punská válka bude, nejspíš jako už tolikrát, o přírodní zdroje. Václav Cílek